foto: archív SK Kesl-ryu

Hodně z těch mladých, kteří se chtějí věnovat nějakému bojovému sportu, podléhají právě mediální propagaci a snaží se nějaký čas obětovat na právě výše zmíněné sporty. Ring nebo klec včetně vyplavovaného adrenalinu dvou „fighterů“ jim nejspíš imponuje a každý se již vidí, jak svého soupeře posílá K.O. k zemi, jak dře na své fyzičce a stává se nepřemožitelným. A spousta z nich si bohužel do dnes myslí, že karate je jen náhražka, kde se soupeři „jen tak trochu poškádlí“, nepadnou reálné rány a vlastně jde jen o takovou plácanou.
Že je však tento názor zcela mylný, jsem se mohl přesvědčit na tréninku (a ne jednom) v oddíle SK Kesl ryu u p. Karla Kesla, hlavního trenéra a držitele mistrovského technického stupně 8.Dan karate, 8.Dan Saishokido a 2.Dan krav maga.
Již nástup před začátkem tréninku všech karatistů v kimonech (resp. v karate-gi, jak by řekl správný karatista) působil impozantně. Během následujících dvou hodin byla střídavě procvičována fyzička, bojové techniky a stínová cvičení kata. Zarážející bylo, že přesto že celý trénink vedl p. Kesl v naprosto přátelském duchu, nezaznamenal jsem jediný okamžik, kdy by ho některý karatista přestal plně vnímat, bavil se s druhým nebo jakýmkoli jiným způsobem ztratil zájem. Dokonce během těch dvou hodin nikdo, krom p. Kesla, nepromluvil jediné slovo. A to tam byly karatisté všech věkových skupin. Odhadem ti nejmenší kolem cca 8 let, až po chlápky, co by se mohli doma zaslouženě v klidu válet na gauči. Krom toho všichni cvičili naplno a musím přiznat, že při nácviku boje, tzv. kumite, mi naskakovala husí kůže. Veškeré kopy a údery byly naprosto reálné, a i když byly před dopadem na soupeřovo tělo maximálně kontrolované, tedy v určitém slova smyslu „zmírněné“, aby se sparingpartner po několika opakováních do stejného místa nezlikvidoval, netřeba ani polemizovat, jak by to vypadalo, kdyby techniky dopadly s maximální silou a razancí. Moji fascinaci a finální pocit dost dobře popsat nejde. MMA, fajn. Thajský box, fajn. Kickbox, také fajn. Ale teď již vím naprosto jistě, že karate tedy rozhodně žádný čajíček není a kdo si to pořád myslí, ať to jde vyzkoušet. A vsadím cokoli, že i borci cvičící jiný bojový sport po jednom tréninku karate uznají, že se o karate právem mluví jako ne o sportu, ale o bojovém umění.
Jak je to tedy s bojovým uměním karate, co se v karate trénuje, jaké jsou principy a zásady jsem se zeptal právě p. Karla Kesla, předsedy Pražského svazu karate (PSKe), předsedy reprezentace České Asociace Budo Karate (ČABK), garanta stylu shotokan pro ČABK, viceprezidenta Saishokido Fight Academy, zkušebního komisaře Českého svazu karate a několikanásobného mistra ČR , mistra Evropy a mistra světa.

 
foto: archív SK Kesl-ryu

Začněme takovou zcela standardní otázkou – co Vás zprvopočátku vedlo ke karate?
Myslím, že to bylo jako u většiny lidí, kteří se rozhodují pro bojová umění, umět se bránit, video filmy Bruce Leea a dalších bojovníků. U mě to bylo ještě vylepšené skutečností, že jsem v té době působil jako fotbalový rozhodčí a k inzultaci hlavně v nižších soutěžních třídách nebylo nikdy daleko.
Vy jste uznávaný mistr ve stylu Shotokan. Jaké jsou jiné styly, jak se liší a proč jste si vybral nebo preferujete právě tento?
Když jsem začínal s karate, byl u nás znám jen jeden styl a to právě Shotokan a tedy nebylo na výběr. Avšak i když postupem času se k nám dostaly styly jako Gojuryu, Shitoryu, Wadoryu i Kykokushin, nikdy jsem nelitoval své volby a nikdy mě ani nenapadlo styl měnit. Jednak se říká, že karate je jen jedno i když jednotlivé styly se liší technikou, preferováním boje, zdali na blízko, na dálku, kontaktním stylem, demonstrací kata, ale filozofie dálného východu je všude stejná. Shotokan mi vyhovuje jako člověku menší postavy, subtilnějšímu, ale dostatečně rychlému. Styl boje je veden na delší vzdálenost, založený na rychlém přísunu k soupeři s vykonáním techniky a následným ústupem do bezpečí.
Historii karate asi nemusíme představovat, tu si každý může najít na internetu. Ale řekněte mi, změnila se nějak celková situace a pohled na karate od doby před revolucí?
Víte, největší změna se stala v morálce lidí, minimalizováním úcty k tradicím, honba za materiálními zisky a tím i karate se čím dál více stává ve většině oddílů pouze sportem, bez uznávání tradičních hodnot. Kdysi staří mistři předpovídali, že pokud se bojové umění dostane na půdu západního světa, stane se z něj pouze „víkendový sport“. Rozhodně věděli, o čem hovoří. Bez tradic a morálních zásad není karate bojovým uměním tak, jak jsme si kdysi představovali, že každý z nás bude tak trochu samuraj se vším všudy. Dnes se pouze sportuje a to je ten hlavní rozdíl.
Proč si myslíte, že spousta lidí, a hlavně mladých, inklinuje k bojovým sportům jako je třeba MMA apod.
Já myslím, že to je vývojem společnosti, PC hrami, agresivita stoupá a i lidé, kteří by se jinak báli i na kolo, rádi sledují, jak se lidé mlátí do hlavy, kopou, páčí… Samotná propagace těchto kontaktních sportů je daleko větší než například u karate, protože sponzorům se vyplatí investovat tam, kde teče krev a může se sázet. Je to takový kruh založený na materiálních ziscích. Vezměme příklad v tenisu. Náš borec vyhraje Wimbledon a hned se tenisové školy naplní a nikdo nepřemýšlí, že to je jeden vyvolený z deseti či statisíce tenistů. Vidí pouze slávu a zisk. Mladí lidé vidí neohrožené terminátory v kleci, kteří ovládají několik bojových umění a tím jsou „asi“ nepřemožitelní a pochopitelně bohatí. Nechápou, že i zde jsou peníze „až na prvním místě“. Vezměte si například populární krav maga, kdy mnoho těchto „mistrů na přežití“ vydělává dobré peníze a neřeší, zdali ten koho učí se pravdu ubrání, protože, zkusil bych si tipnout, 99% cvičenců krav maga neví, že pravidlo číslo jedna je jako v karate - udělat vše pro to, aby k fyzickému kontaktu nedošlo.
Nemůže to být i tím, že jsou při zápasech fascinováni reálností a tvrdostí boje a tréninky v kimonech jim připadají trochu divné, možná až archaické?
Určitě máte pravdu. Svalnaté potetované postavy prostě lákají mladé potencionální bojovníky, lákají i slečny a ženy a jak již bylo řečeno, mnoho těch, kteří by chtěli být hodně tvrdí, hodně neporazitelní, a jsou částečně zmanipulovaní počítačovými hrami, fascinuje kontakt, agrese a krev. Karate dříve bylo zahaleno určitým tajemstvím. Samotné karate gi (kimono karatisty, pozn. redakce) vzbuzovalo úctu a respekt bojovníků, kteří byli klidní a nekonfliktní, ale pokud nebylo zbytí, jedním úderem dokázali těžce zranit či zabít. Sportovní karate o toto tajemno původní karate připravilo a nezasvěcený kontrolovaným úderům a kopům nerozumí, nepřináší mu patřičný adrenalin a tím přestává být zajímavé pro nezasvěcené, v návaznosti pro sponzory pak není reklama a již jsme zase v kruhu financí.
Nebo nemohou mít třeba strach z nějaké filozofie, která ke karate neodmyslitelně patří?
Neřekl bych strach, ale v dnešní době, při dnešní výchově přesvědčovat ty mladší i ty starší že karate je cesta životem, že jim přebírání mouder dálného východu zajistí nejen sebeuspokojení, sebedůvěru a fyzické zdraví, ale pomůže jim i ve složitých chvílích života, je takřka nadlidský výkon. Karate jako bojové umění má jednoduchou filozofii, avšak řídit se jí je jen pro ty nejlepší a nejvytrvalejší. Ta filozofie je být lepším ve všech směrech.
Podle Vašeho názoru - proč  by se mladí měli věnovat třeba zrovna karate?
Předpoklad všestranného tělesného rozvoje, kdy je stále pamatováno na to, aby se mladý člověk rozvíjel naprosto rovnoměrně a vyváženě, bez přetěžování pouze vybraných svalových partií. Disciplína a pevný řád, který mládež podvědomě stále hledá, ale ani v rodinách, ani ve škole ho nenacházejí. Respektovaní hierarchie, kde je třeba mít úctu k učiteli i vyššímu technickému stupni (pásku), ale na druhou stranu mít pocit sounáležitosti se všemi, bez povyšování či šikany druhých. Karate by při správném vedení měl být lepším světem, druhou rodinou, optimální přípravkou pro život.
Karate ale neznamená jen simulaci boje. V karate se také cvičí tzv. kata. Můžete nám přiblížit, o co se jedná?
Jak již jste říkal, dnes se vše najde na internetu a zacházet do dějin na Okinawě, kdy nácvik technik a kopů nemohl být prováděn se sparingpartnerem, protože byly trénovány naplno s konečným efektem těžce zranit, nebo zabít a sparingpartnerů by tím pádem kvapem ubývalo, je zbytečné. Tento styl nácviku se však záhy stal soutěžním uměním a perfektně demonstruje smysl karate. Zatím co při kumite (sportovním zápase), stačí bojové srdce a případnou chybu je možné napravit v zisku dalších bodů pro sebe, v kata chyba znamená konec, tak jako v reálném boji. Demonstrátor kata musí nejen provádět techniky v kata s patřičným nasazením, realitou, sílou, načasováním, stabilitou a dalšími přísnými kritérii pro posouzení toho lepšího, ale jakékoliv zaváhání, nestabilita či spletení technik znamená diskvalifikaci. Kata vyžaduje i psychikou odolnost a další vlastnosti, které se projeví ve vlastní úspěšnosti až po mnoha letech poctivého tréninku.
Vy se karate věnujete mnoho let, dosáhl jste obrovských úspěchů, které Vám může každý bojovník jen závidět, jste považován za jednoho z nejlepších trenérů a Váš oddíl SK Kesl Ryu Shotokan & Saishokido patří také k nejlepším v ČR a i Evropě. Byla pro Vás dlouhá cesta se k takovým uznáním dostat?
V každém případě děkuji za hezká slova uznání. Pokud se ztotožním s tím, že za 35 let mého karate se leccos podařilo v rovině teorie, je to jednoduché. Mít rád karate, mít respekt a úctu k těm, kteří nám předali toto bojové umění, mít pokoru a radost se stále učit od kohokoliv, kdo vám něco může dát. Vytrvalostí a cílevědomostí krůček po krůčku dosahovat svých snů a představ, a snažit optimálním vlastním příkladem oslovovat své žáky. A protože jistý velký učenec řekl, že není důležitý dosažený cíl, ale cesta k němu, je mým životním krédem si užívat cestu dokud to půjde.

Karel Kesl: „Karate je bojové umění a bojové umění není pouliční rvačka, ale ucelený a účinný systém bojových technik, jejichž důležitou součástí je dobrá fyzická i duševní příprava.“

Jak takový trénink karate probíhá?
Protože jsme hodně omezení časem, myslím si, že úplné minimum je pro začátečníky dvakrát týdně hodinu s tím, že počítáme s jejich cvičením doma běžnou fyzickou aktivitou, ti pokročilejší je minimum čtyřikrát týdně. Díky tomu, jak již jsem řekl omezenému času, je taková šablona karatistických tréninků, jejichž cílem se snáze stát lepším. Tj. rozcvička se zaměřením na základní posilování, protahování apod. Technická část nácvik základních technik, po té kata, kumite i sebeobranu. Když ukradneme někde čas na nácvik zbraní a kruhový trénink posilování, či atletickou přípravu jsme rádi.
Na tréninku jsem viděl, že opravujete své svěřence i ve zdánlivých maličkostech – ruku mají trochu jinak pokrčenou, nohu pár centimetrů jinde, boky potočené maličko stranou apod. Hraje to takovou roli?
Bojové umění včetně karate je založeno, jako každý sport, na zdánlivých maličkostech, jejichž zvládnutí odděluje ty nejlepší od těch o kousek horších. Nejinak je to i v karate, kde zvláště demonstrace kata se u těch nejlepších blíží k dokonalosti. Nejsou to ale nějaké soutěžní výmysly, každé horší natočení chodidla má za následek horší stabilitu v konečné fázi techniky, špatně natočená či ohnutá ruka by v boji znamenala větší pohromu pro útočníka než inkasujícího atd. Vše má logiku a posuzování na soutěži bere právě zřetel na demonstraci reality skutečného boje
Od kolika let byste doporučoval s karate začít, je nějaká nejnižší (a vlastně i nejvyšší) věková hranice?
Doba, kdy jsem začínal já, byl limit max. 15 let a i zde byl mladý karatista brán na určitou milost, protože se všeobecně mělo za to, že tak mladý a mladší člověk nemůže pochopit hlavně duševní stránku karate. Myslím, že to platí dodnes, ale jak již jsem říkal, doba se mění a bylo nutno ustoupit z dřívějších požadavků z důvodu, že karate se celosvětově stalo hlavně sportem. Dnes tedy přijímáme děti od 6 let, výjimkou může být u zvláště vyspělého jedince 5 let, pokud nějaký klub bere mladší, je to takový malý podvod, protože tam se jedná o kroužek hraní s dětmi. Karate je speciální v jedné věci, že nejvyšší věk začátku není limitován. Když se někdo rozhodne např. ve 40 letech pro toto bojové umění, nejen že se může vypracovat ve velmi kvalitního karateku, ale může ještě závodit v kategorii masters, umístit se na MČR, ME nebo třeba na MS masters.

 
foto: archív SK Kesl-ryu

Dá se říci, za jakou dobu se může stát jedinec slušným karatistou?
To je velmi relativní, záleží na získaném genetickém odkazu, povahovém rysu, vytrvalosti cílevědomosti, dostatečné pokoře při trénování a ostatních vlastnostech, které dělí ty nejlepší od průměru. Pokud trenér má štěstí a takového jedince objeví, má dostatečnou kvalifikaci a zkušenosti a daří se trénovat v atmosféře důvěry a vzájemné harmonii věřím, že i za tři, čtyři roky je možné vychovat slušného karatistu.
Jaké jsou vůbec technické stupně karate, jak často se jedinec může posunout výš a jaká je ta pomyslná horní meta, kterou chce každý dosáhnout?
Dnes je získávání technických stupňů (pásků) opět velmi často posunuto a chápáno nesprávným směrem. Kdysi na dálném východě bylo obi (pásek) chápáno jinak a k jinému účelu než dnes. Existoval bílý pás žáka a černý pás mistra. Nic mezi tím. Vlivem postupu bojového umění západním směrem se vytvořily barevné žákovské, řekněme motivační, pásy, které dávaly studentovy k cestě za tím mistrovským pásem určitou materiální odpověď o jeho výkonnostním růstu. Cílem každého je, po zvládnutí všech žákovských technických stupňů, dosažení mistrovského, tj. černého pásu. Mnohdy si ale tito mistři neuvědomují, že první černý pás není cíl, ale začátek cesty mistra. To, že existuje nakonec 10 stupňů černého pásu je pro opravdového mistra nedůležité. Nakonec dokud se můžeme pohybovat a demonstrovat naší cestu karate, pak je jedno kolik těch danů je. Pokud již nejsme schopni cvičit, působí dle mého názoru přehnaná prezentace vyššího STV Dan stejně směšně, jako když si pověsím diplom vystudovaného doktora, ale živím se prodejem zeleniny.
Pokud jsem vše správně nastudoval, filozofií karate je vlastně defenzivní systém boje. Tzn., své umění použít jen v případě obrany. Je to tak?
Říkáte to naprosto správně. Proto pokud se jakékoliv bojové umění vyučuje bez patřičného tréninku i ve smyslu psychologie a zákonů, je to stejně nebezpečné, jako si koupit střelnou zbraň bez zbrojního průkazu a tím přesnými pravidly k použití. Zde dochází k diametrálnímu rozporu mezi bojovým uměním karate a sportem karate. Základem filozofie karate, jak již bylo řečeno, je využití všech dostupných prostředků k vyhnutí se přímé fyzické konfrontaci. Všechny kata začínají obranou technikou a i jakékoliv cvičení základů zahajujeme obranou technikou. Studentovi je každý trénink vštěpováno, že použití bojového umění je možné pouze v nutné obraně či krajní nouzi a ještě s přihlédnutím k paragrafu o přiměřené obraně.
Někde jsem viděl, a možná to nebylo jenom v karate, před technickým stupněm používat slova sensei, sempai, shihan, hanshi apod. Můžete nám vysvětlit, co to znamená?
Všechny tyto tituly mají svůj překlad a často jsou i chápany jako ohraničení určitých mistrovských STV. Vysvětlení se ale může mnohdy lišit. Odvíjí se to nejen o pestrosti japonských výrazů a někdy i těžko přesně přeložitelných do českého jazyka, ale i různými školami, kde hraje i v našem karate ego určitou roli. Sempai  je u nás limitován 2.Danem, ale v japonském slova smyslu by se dalo přeložit jako pravá ruka Senseie, tedy déle praktikující karatista, dávající např. povel k nástupu a zajišťující v doju (místnost, kde se karate vyučuje, pozn. redakce) vše jak má být. Sensei je tedy v překladu učitel bojových umění - mistr učitel a je limitován od 3.Danu výše. Renshi se někdy používá oslovení u mistrů 4.Dan a výše. Shihan je u nás limitován od 6.Danu výše, volný překlad může být učitel mistrů. Tento titul se dá užívat až do 9. Danu. Kyoshi v překladu znamená profesor bojových umění a je limitován 7. Danem a výše. Hanshi , někdy také Grand Master, v překladu znamená učitel učitelů a limituje se 8. Danem a výše.
Ve vašem oddíle se netrénuje ale jen karate. Můžete nám něco říct i o bojovém umění Saishokido, které Vy jako jediný v ČR máte oprávnění vyučovat? Co to vlastně je, odkud přišlo?
Největším mistrům bojových umění často nedá spát myšlenka o univerzálním bojovém umění, kdy by byl optimálně využit boj ve stoje i na zemi. Můžeme zde polemizovat, že Bruce Lee svého času hovořil  o Jet Kune Do, jako o účinném bojovém umění proti jakémukoliv útoku, moderní MMA využívá několik bojových umění na boj v jakékoliv poloze. Dalo by se tedy říci, že vše bylo vymyšleno. Ale i styly boje se stále rozmnožují a vyvíjejí. Povrchně se s nimi seznámit, naučit se několik „fíglů“ a jít do klece neuspokojilo zakladatele Saishokido, armádního důstojníka speciální jednotek Izraele GM Dannyho Hazana, nositele vysokých mistrovských technických stupňů v karate, judu, combat sambo, brazilském jiujitsu, krav maga, kobudo a dalších, který se i několika zápasů v „kleci“ s úspěchem zúčastnil. Jeho život je bojové umění a překlad Saishokido je „Cesta z prvního stromu“, to znamená, že základ pochází z karate Shotokan. Prolíná se zde nejen většina bojových umění v jeden velký bojový celek, ale učí studenty respektu a úcty k ostatním bojovým uměním. Saishokido není přestup od karate k jiným bojovým uměním, Saishokido pomáhá karate ještě více rozvíjet a pochopit. Saishokido učí GM Hazan speciální jednotky v Izraeli.

 
foto: archív SK Kesl-ryu

Pokud by měl někdo chuť začít karate trénovat, co byste mu doporučil?
Neváhat a začít co nejdříve. Ke karate od těch nejmenších až po ty nejstarší není nutně třeba super genetická výbava, ani zvláštní talent. Jen chuť být lepší, naučit se ponořit alespoň na čas tréninků do karate a vypustit všechny vnější starosti, naučit se mít radost z pohybu i vlastní dovednosti. Ostatní zařídíme my, učitelé karate. Bojová umění se cvičí bez obuvi pro to, že při vstupu do doja se vnitřně očišťujeme od negativních vlivů zvenčí, karate gi (kimono), je oblek výjimečných lidí, je to oblek bojovníků nejen z fyzického, ale především z duševního hlediska.
Můžete něco na závěr vzkázat potenciálním zájemcům o tento druh bojového umění?
Letos jsem dosáhl 60 let věku. Jak jdou léta, čím dál víc si vážíte každé minuty života, a je škoda teprve v pozdějším věku rekapitulovat o co jsem všechno přišel a o co jsem se vlastní leností připravil. Když jsem před 35 lety začal dělat karate, netušil jsem, že pohybem a jako článek úžasné party bojovníků budu pouze mládnout. Zažil jsem a doufám, že ještě zažiji při své cestě karate, úžasné věci, poznal nejen plno států, ale hlavně naší krásou vlast. Poznal jsem úžasné lidi a naučil jsem se bojovat nejen na tatami, ale především v životě, protože všichni víme, že život není vždy jen rozkvetlá louka. Zkuste si sami připravit krásný nevšední život. Nikdy není pozdě. Přijďte mezi bojovníky karate.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů.

 
 foto: archív SK Kesl-ryu

 
Více na:  Sk Kesl-ryu Shotokan