Dne 16. května 1874 vyplula na cestu kolem světa z rakouského válečného přístavu Pula korveta Erzherzog Friedrich. Jako první důstojník byl na tuto cestu přidělen i Erwin Antonín Anna Dubský, později fregatní kapitán rakousko-uherského námořnictva, příslušník starobylého zemského šlechtického rodu.

Válečná korveta s podpůrným parním pohonem směřovala z domovského přístavu přes nově vybudovaný Suezský průplav do Adenu, k břehům ostrova Cejlon a poté do Singapuru, jednoho z důležitých asijských námořních přístavu Východu. Odtud se výprava obrátila k čínským břehům. Krátce zakotvila v Hongkongu a Šanghaji. Poté opustila Čínu a v říjnu 1874 doplula do Nagasaki. Japonské císařství bylo jedním z hlavních cílů cesty. Výprava postupně zavítala i do dalších přístavů, do Kóbe a Jokohamy, odkud někteří členové expedice uskutečnili pár výletů. Jedním z cílů výpravy bylo i sledování přechodu Venuše před Sluncem, tedy astronomického úkazu, který byl právě v té době cílem i řady jiných expedic do Japonska. V prosinci 1874 dokonce členové výpravy navštívili japonského císaře Mucuhita. Poté se mise z Japonska vrátila k Hongkongu a přes filipínskou Manilu pokračovala do thajského Bangkoku. Cesta dále vedla přes indonéské ostrovy opět do Singapuru a Batávie a potřetí do Hongkongu. S Asií se korveta rozloučila opětovným, nyní třítýdenním pobytem v Jokohamě, kde námořníci odpočívali před dlouhou cestou. V srpnu 1875 se loď vydala přes Tichý oceán do amerického San Francisca, chilského Valparaisa a Magalhãesovým průlivem do Montevidea. Zpáteční cesta protínala Atlantik s krátkým přerušením plavby na Azorských ostrovech a v Gibraltaru. Posledními zastávkami plavby byly přístavy Alžír, Palermo a konečně domovská základna v Pule, kde korveta opět zakotvila 21. června 1876.

Erwin Dubský během této dlouhé plavby nashromáždil řadu uměleckých děl, etnografický materiál i dobovou dokumentaci. Velká kolekce obsahovala svého času přes 1300 exponátů, z nichž se bohužel velká část nedochovala. Přes historické peripetie se i dnes v lysickém zámku nacházejí zajímavé ukázky japonských a čínských uměleckých řemesel, soubor porcelánu, lakových výrobků, cloisonné nebo nádob z bronzu. Výrazná je kolekce japonských zbraní, především mečů a jejich doplňků. Z cesty Dubský přivezl i několik japonských dobových publikací, leporela složená z grafických listů vynikajících autorů malířské plebejské školy ukijoe či originální mapy (mezi nimi i jednu z prvních japonských map světa v západním stylu z roku 1872 a dobovou mapu hlavního města Tokia z roku 1871). Z tohoto bohatého odkazu vybrali kurátoři projektu 50 nejvýznamnějších dochovaných děl, které představují jako součást celého výstavního projektu, aby připomněli neobyčejný rozsah sbírky. V zámecké knihovně Dubský také zanechal dvousvazkový svázaný rukopisný deník s popisem svých pozorování a dojmů z této dlouhé nebezpečné cesty. Součástí jeho vyprávění jsou i popisy obyvatel zemí a krajin, které navštívil. Text těchto deníkových záznamů potvrzuje místy erudovaný pohled etnografa, antropologa, ale i přírodovědce a geologa. Dubský, který se na zámek v Lysicích uchýlil po svém penzionování jako emeritní fregatní kapitán, však popsal i historicky neopakovatelné zážitky, jako byla například audience u japonského císaře nebo cesta pacifickou drahou.

Sbírka fotografií Nejvýznamnější částí Dubského sbírky je ale soubor devíti fotografických alb obsahující volné kartony s více než 500 fotografiemi z většiny zemí, které expedice navštívila. Ačkoli se původně badatelé domnívali, že Dubský záběry sám fotografoval, cíleným výzkumem se potvrdilo, že v kolekci jsou pouze autorská díla profesionálních mistrů – zakladatelů fotografické tradice dokumentovaných lokalit. Dubský fotografie cíleně sbíral a během plavby pravidelně procházel fotografická studia v jednotlivých zemích. Shromáždil tak světově jedinečný soubor, který se svým rozsahem, zachovalostí, ale i citlivým sběratelským výběrem vyrovná nejlepším památkám tohoto druhu, jež dnes najdeme jen v USA, Velké Británii, Francii nebo Rakousku. Přitom existence těchto unikátních předmětů nebyla veřejnosti doposud známa, neboť fotografie byly uloženy v depozitáři lysického zámku a teprve jejich uměleckohistorický průzkum odhalil jejich naprostou originalitu.

Nejznámější osobnosti japonské fotografie konce 19. století Moravská galerie se rozhodla vybrat z celého souboru nejucelenější část a tu představit veřejnosti. Je zcela zřejmé, že nejvýraznější soubor pochází z Dálného východu, především však z Japonska a Číny. Sbírka japonských fotografií obsahuje 158 děl od zakladatelů tradice japonské fotografie, jako byli Ueno Hikoma z Nagasaki, Ičida Sóta z Kóbe či Učida Kuiči a Raimund von Stillfried-Ratenicz, činní v Tokiu a Jokohamě. Hlavními náměty fotografické produkce všech autorů byly pohledy na známá místa, krajinné scenérie, ale i první pokusy o komponovanou fotografii s motivy tradičních japonských činností, jako bylo servírování čaje, hra na hudební nástroje, tanec, meditace, cvičení se v bojových uměních apod. Významnou složkou kolekce jsou též studiové portréty krasavic a elegánů. Ueno Hikoma (1838–1904) byl jedním z prvních japonských fotografů, který si otevřel v Nagasaki vlastní ateliér již v roce 1862, tedy pouhý rok po prvním studiu jménem Eišindó, jež vzniklo v Edu (nynějším Tokiu). Zaměřil se na snímky, které zachycovaly přírodní scenérie především ostrova Kjúšú a brzy dosáhl velkého úspěchu především u zahraniční klientely, která jeho ateliér v Nagasaki navštěvovala. Hikomův věhlas se rozšiřoval také díky jeho zájmu portrétovat známé osobnosti doby, jakými byli první představitelé nově se tvořící vládnoucí vrstvy doby Meidži (1868–1912), pocházející ze samurajů nižších tříd. Kromě studiové fotografie a pohledů na krajinné scenérie se však Ueno Hikoma věnoval i dokumentární fotografii, na které zachytil živelné pohromy nebo válečné události prvních let doby Meidži. Jiným japonským umělcem, jehož dílo je v Dubského kolekci výrazně zastoupeno, je Ičida Sóta (1843–1896), který působil v přístavu Kóbe. Jeho záběry z Kóbe, Ósaky a Kjóta patří mezi první snímky ze střední části ostrova Honšú, které byly pořízeny japonským fotografem. Jako náměty si vybíral především pohledy s pamětihodnostmi oblasti Kansai, v menší míře se věnoval i aranžované fotografii. Od roku 1877 se Ičida účastnil svými díly i národních průmyslových výstav a získal zde i své první ocenění. Velmi nadaným fotografem s vytříbeným citem pro zachycení okamžiku byl Učida Kuiči (1844–1875), jenž sice pocházel z Nagasaki, ale svůj ateliér vytvořil v Tokiu. Přestože se dožil jen 31 let, zapsal se do dějin japonské fotografie svými moderně pojatými ateliérovými snímky. Mezi jeho nejznámější záběry patří portréty císaře Meidžiho a císařovny Šoken z roku 1872, které po dlouhou dobu sloužily jako jediné oficiální fotografie hlav japonského státu a jejichž dvě verze se rovněž nacházejí v lysické sbírce. Málokdo u nás ví, že k prvním fotografům v Japonsku patřil i chomutovský rodák Raimund von Stillfried-Ratenicz (1839–1911), jehož ateliér v Jokohamě vychoval v letech 1871–1885 celou generaci japonských umělců. Do Japonska dorazil v roce 1868 a pod vlivem úspěchů rychle se rozvíjejícího nového obchodního odvětví – fotografie, se rozhodl sám zkusit štěstí jako fotograf. Již v roce 1871 otevřel vlastní studio Stillfried and Company v Jokohamě. Díky velkému zájmu návštěvníků Japonska o fotografii se jeho obchod rychle rozvíjel. Jeho produkci tvořily zejména pohledy na známá místa, tedy žánr, který se rozvíjel nejen v Jokohamě, ale i v dalších městech otevřených cizincům a jejich obchodním aktivitám. Již v roce 1872 vznikly jeho první alba s touto tématikou. Je téměř jisté, že Stillfried při fotografování nejstarších záběrů vycházel z kompozic, které znal od svého učitele Felice Beata, italského fotografa, který působil v Japonsku mezi lety 1863–1877. Dalším žánrem, se kterým je Stillfriedovo jméno nerozlučně spjato jsou typy, neboli fotografie zachycující původní obyvatele, jejich tradice a obyčeje. Stillfried vytvořil plejádu portrétních snímků přibližujících exotické krasavice oblečené do exkluzivních kostýmů a naaranžované do evropsky laděných póz. Právě tato díla přitom nenajdeme u žádného ze Stillfriedových předchůdců, a lze je tudíž právem označit za jeden z nejtypičtějších rysů Stillfriedovy tvorby. V roce 1881 Raimund Stillfried svůj japonský ateliér opustil a vrátil se do Evropy. Stillfriedovy fotografie obou kategorií tvoří v Dubského kolekci významnou část o počtu asi 80 snímků.

Fotografie v Číně a Thajsku Světově zcela unikátním souborem přivezeným Erwinem Dubským je kolekce fotografií z Číny a dalších oblastí kontinentální Asie. Dubský nasbíral necelou stovku záběrů z Číny a Thajska. Zatímco fotografie z tehdejšího Siamu jsou téměř všechny dílem prvního thajského profesionálního fotografa Francise Chita (činný 1860–1890), snímky z Číny byly provedeny autory z různých ateliérů. Chit se věnoval jak geograficky laděným panoramatům hlavního města Bangkoku, tak stojí i za úspěchem studiové fotografie v Siamu v době vlády krále Ramy IV. Část souboru věnovaná Číně je mnohem rozmanitější. Setkáme se v ní s díly několika fotografů. Nejvíce záběrů můžeme přiřadit hongkongskému autorovi, jehož jméno bylo Afong Lai (činný v 70. letech 19. století), který se věnoval zachycení poetiky malebných zákoutí jihočínských měst, především Hongkongu, Macaa nebo Kantonu. Právě kolekce z Hongkongu obsahuje i dobově aktuální pohledy na město postižené tajfunem provedené ve stylu rozvíjející se dokumentární fotografie 70. let 19. století. Naprosto fascinujícím dojmem také působí snímky představující specifický fotografický žánr čínské studiové fotografie. Na těchto dobových záběrech nalezneme pohledy, nebo spíše záběry, v nichž se mísí evropské nazírání s poetikou každodenního života zdokumentované asijské společnosti, jejichž působení ještě podtrhuje ruční kolorování.

Na výstavě Námořní deník Erwina Dubského bude ze sběratelovy kolekce vybráno 200 fotografií provedených tehdy oblíbenou technikou albuminového papíru z Dálného východu, které budou veřejnosti představeny vůbec poprvé. Vzhledem k citlivosti originálů byl tento soubor rozdělen do svou částí, které budou zpřístupněny ve dvou cyklech.
K výstavě MG vydává reprezentativní publikaci, jejíž vydání podpořila finančně The Japan Foundation. Kniha obsahuje katalog, ve kterém jsou detailně zpracovány všechny fotografie japonského původu. Navíc se zde autoři zamýšlejí i nad historickými souvislostmi zámořských cest rakousko-uherského námořnictva a přibližují i tradici deníků psaných dobovými cestovateli. Katalog přináší také bližší informaci o vzniku a vývoji fotografie na Dálném východě v 2. polovině 19. století.

 
Převzato:
Filip Suchomel, foto archiv Moravské galerie v Brně
mix.cz