Poslední desetiletí jeho života bylo však trpké.Téměř všechny "vyzápasené" peníze vkládal do hospodaření v pronajatém dvoře v Lužicích u Šternberka.Ten nejdříve jako součást Sudet zabrali Němci, aby pak odtud Rudá armáda po skončení války odvezla vše, co se dalo. A za další tři roky se stal ze dvora státní statek. Slavný zápasník kupoval i akcie litovelského pivovaru, ale po znárodnění mu byly k ničemu. Vlastně ne tak úplně. "Pokládali jsme je pod vánočky," postěžoval si v dopise jednomu z přátel. Komunisty byl v tisku kritizován za to, že vystupoval v exhibičních zápasech, ale za pár let pro změnu vyznamenán titulem zasloužilého mistra sportu. Nízký důchod dostal až krátce před smrtí.Takový osud si jeden z titánů českého sportu nezasloužil.
SILÁK ŘEZNÍK
Přestože byl většinu života spjat s moravskou Litovlí, jeho předkové žili v polabských Cerhenicích. Odtud se rodiče přestěhovali do osady Kamhajek u Kolína, kde se narodil 18. května 1879. Měl pět sourozenců - tři bratry, kteří rovněž zápasili, a dvě sestry. Po obecné škole se začal učit v Kolíně kovářem, ale když si ošklivě popálil prsty i dlaň pravé ruky a tři měsíce se léčil, nechtěl o návratu do kovárny ani slyšet. Rodinná rada tedy rozhodla, že půjde na řezničinu. Silný je dost a taky se pořádně nají. Po vyučení nastoupil do zaměstnání v nedaleké Kouřimi.Tam si vyrobil první činky a začal posilovat.Tehdy bývalo dobrým zvykem, že se mladí mužové vydávali na zkušenou do světa, nejčastěji do Vídně.To si přál i pantáta Frištenský, jenomže cestou na nádraží do Kolína se otec a syn dali do řeči s panem řídícím, jenž mladému tovaryši doporučil raději Brno. A tak dle rady respektovaného muže vystoupil Gustav z vlaku v moravské metropoli. Psal se rok 1898, když si tady našel řeznickou práci a zakrátko začal navštěvovat tělocvičnu Sokola Tyrš i atletického klubu Hellas. Činku o váze 85 kilogramů, kterou tu zvedli nejsilnější borci jednou či dvakrát, vzepřel šestkrát.
Vyzkoušel si i řeckořímský zápas, v němž nečekaně vyhrál klubové závody i soutěž ve Vyškově. A v říjnu 1900 dosáhl prvního skutečně velkého úspěchu na mezinárodních závodech v Praze: byl první ve zvedání činek, zápase i v hodu diskem. O rok později se stal v posledních dvou disciplínách mistrem Moravy, za další rok mistrem zemí Koruny české, mistrem Rakouska i střední Evropy v zápase. Mezi amatéry neměl konkurenci a patřilo mu i několik českých rekordů ve vzpírání břemen.
NEZNÁMÝ MISTR EVROPY
Začátkem roku 1903 otiskly mnichovské noviny zprávu, že 8. února se v Rotterdamu koná mistrovství Evropy amatérů v řeckořímském zápase. Brněnský klub Hellas chtěl vyslat na turnaj svého nejlepšího borce Frištenského, ale vzápětí se zjistilo, že na takovou cestu by padla celá klubová hotovost. Z účasti tedy sešlo. Gustavovi to nedalo, spočítal si své úspory a zjistil, že na vlak by postačily. Dohodl se tedy s předsedou Jarošem, aby ho přihlásil, ale zůstane to jen mezi nimi. Přijel do Rotterdamu, neuměl německy, natož nizozemsky, a nikdo ho tu neznal. Poté však začal pokládat na lopatky jednoho soupeře po druhém, až v půl páté ráno zůstala v soutěži trojice: mistr Německa Hoch, obhájce titulu Dán Eggeberg a Čech Frištenský. Nejdříve porazil Hocha, pak Eggeberga a stal se slavně mistrem Evropy! Do Brna se vrátil s malým zpožděním, protože se po únavné zpáteční cestě zastavil doma. Přišel proto o práci v řeznictví. Nové místo sháněl obtížně, a tak začal uvažovat o profesionální zápasnické kariéře. Proto se bez nároku na odměnu zúčastnil pod pseudonymem Stanislav Bolowski několika soutěží v Německu, kde byl však odhalen novináři, takže už nemohl zůstat členem České amatérské atletické unie a přestoupil k profesionálům.
SVĚTEM KŘÍŽEM KRÁŽEM
Jak Frištenský zápasil? Nejdříve se snažil poznat taktiku a způsob boje soupeře, jeho silné i slabé stránky. Utkání začínal opatrně, čekal na protivníkovu nepatrnou chybu, zakolísání či nepozornost.Toho pak bleskurychle využil a nečekaným chvatem, jejž často nepostřehli ani zkušení diváci, položil soupeře na lopatky. K prvnímu velkému zahraničnímu turné do Ruska, Polska i Finska se vydal začátkem roku 1904 na pozvání svého přítele, učitele a později i soupeře, mistra světa Georga Luricha z Estonska. Do Ruska se vydal ještě několikrát, v roce 1908 s ním jela novomanželka Miroslava; byly to vlastně jejich líbánky. Mladá paní ho pak doprovázela při dlouhodobých zájezdech, kdy zápasil po celé Evropě, ale i na Kavkaze, Balkáně či v Turecku.V roce 1911 se vydali na dlouhou cestu do Argentiny a Brazílie: zápasil tady se známými soupeři z Evropy a byl úspěšný.
Koncem října 1913 odplul se ženou a bratrem Františkem, rovněž výborným zápasníkem, do Ameriky.Tahle cesta mu přinesla několik významných úspěchů ve volném stylu, ale v posledním střetnutí koncem února 1914 nečekaně hořkou porážku s Charlesem Cutlerem. Hořkou proto, že tento Američan nedlouho předtím prohrál s Josefem Šmejkalem, největším Frištenského rivalem na domácí scéně.
V letech první světové války museli zápasníci i velký počet jejich příznivců na sportování zapomenout. Po ní si však již čtyřicetiletý silák Frištenský vše vynahradil. Na pražském turnaji v květnu 1921, kterého se zúčastnila evropská elita, prohrál sice až v posledním zápase s dvojnásobným mistrem světa, Němcem Karlem Kornatzem, ale stal se mistrem Československé republiky.
"V zápasení se nezměnil, je stále stejně rychlý, vytrvalý, mrštně si počíná jak v útoku, tak v obraně," napsaly Sportovní listy. Hodně si sliboval od pražského mistrovství Evropy v roce 1923, ale tady mu nepřálo štěstí. Do zápasu se Šmejkalem nastoupil s bolestivě zraněnou rukou. Soupeř toho chtěl využít a počínal si tvrdě, až bezohledně. Frištenský protestoval tím, že opustil žíněnku. Divákům se to nelíbilo, žádali pokračování boje, v němž pak Šmejkal položil Frištenského na lopatky.Titul evropského šampióna získal Němec Westergaard-Schmidt, druhý skončil Šmejkal a zklamaný Frištenský se vzdal nároku na cenu.

PADESÁTILETÝ ŠAMPIÓN
Nezdar na pražském mistrovství kontinentu si však vynahradil na dalších mezinárodních soutěžích, například o tři roky později při Zlatém poháru v Mnichově.Turnaj pětadvaceti zápasníků těžké váhy trval za obrovského zájmu diváků nekonečných šest týdnů. V posledním utkání proti sobě nastoupili dva dosud neporažení borci - čtyřnásobný mistr světa Kornatz a Frištenský, jemuž se v pátém kole vyrovnaného boje podařil krční chvat a po společném přemetu složil unaveného a 135 kg vážícího Kornatze na záda.
Tehdy mu bylo již sedmačtyřicet, ale s kariérou nemínil skončit. Jako by tušil, že má před sebou ještě jeden velký úspěch.Toho se dočkal na jaře roku 1929 ve velkém sále pražské Lucerny při mistrovství Evropy. Čtyřiadvacet zápasníků těžké váhy tu zápolilo od poloviny března do začátku května, Frištenský zaznamenal osmnáct vítězství a zaslouženě se ověnčil prvenstvím. Nebylo divu, že za dva týdny po triumfu slavil víc než spokojeně své padesátiny. Jak tehdy viděla svého muže jeho žena Miroslava? "Nečekalo ho mnoho klidu a spokojenosti, ani když konečně dosáhl mistrovství Československa a mistrovství Evropy. Tyto hodnosti zahrnovaly v sobě mnoho štvavého shonu a námahy, zklamání a těžkostí. Úspěch znamenal také mnoho nepřátel, kteří nedávali pokoje. Vlastně celý jeho život byl ustavičným rozčilováním, vysilující prací, prudkými zápasy a bolestnou trýzní."
SOUBOJ SE ŠMEJKALEM
Jak již bylo řečeno, největším domácím soupeřem Frištenského byl Josef Šmejkal (1879-1942). Tento syn majitele pražské restaurace se vyučil sladovníkem, ale pak viděl v Praze zápasit již zmíněného Estonce Luricha a rozhodl se pro zápasnickou dráhu.
Frištenský a Šmejkal se proti sobě postavili celkem čtyřikrát. Při prvním utkání v květnu 1904 v Praze byl boj dlouho nerozhodný, ale pak Šmejkal pro zranění prstu vzdal. Další zápas v prosinci téhož roku v sále Plodinové burzy Frištenský vyhrál, když ve třetím kole prolomil soupeřův most. Potřetí se oba rivalové utkali až v červnu 1913 před osmi tisíci diváků na letenském hřišti pražské Slavie.
Proti síle a vynikající obraně mohutného Šmejkala byl však tentokrát štíhlý, útočný i technicky dokonalý Frištenský poněkud bezradný. A protože podle předem uzavřené dohody neporazil Šmejkala ve stanovené lhůtě jedné hodiny, tak prohrál. Jinak to však viděli novináři i diváci, kteří shodně tvrdili: "Frištenský je miláčkem sportovní Prahy, dokázal, že v zápasnickém umění nemá u nás daleko široko soupeře." O jejich čtvrtém a posledním souboji na pražském mistrovství Evropy, kdy zraněný Frištenský nemohl bojovat naplno a prohrál, již řeč byla. Kdo tedy byl lepší? Viděno dnešním pohledem: Frištenský byl mediálně obratnější a jeho dokonale vypracovaná postava pro diváky, hlavně ženy, určitě přitažlivější. Na druhou stranu Šmejkal navštívil Jižní a Severní Ameriku dříve než Frištenský, který jeho cesty vlastně trochu kopíroval. A v Severní Americe, kde převládal volný styl (spíše jeho volnější podoba, catch as catch can - chyť, jak můžeš), toho Velký Josef, jak Šmejkalovi přezdívali, dokázal víc.
NEZŮSTAT STRANOU
Okupace Československa se Gustava Frištenského silně dotkla, a to nejen proto, že nemohl hospodařit na pronajatém statku v Lužicích. Do odboje se zapojil v polovině roku 1943 v rámci skupiny olomouckého národního výboru. Kromě toho, že finančně přispíval rodinám vězněných mužů, měl širší kontakty a po očekávaném převratu se měl stát jedním z nových představitelů města Litovle. Skupina však byla prozrazena, její členové sledováni a pozatýkáni. V polovině února 1944 došlo i na něho. Po zatčení v Praze byl převezen do pankrácké věznice a odtud postupně do Olomouce, Brna a Vratislavi. Při soudním přelíčení byli tři členové skupiny odsouzeni k smrti a jeden na dva roky žaláře. Frištenský byl díky pečlivě připravené obhajobě osvobozen. Nikoho neprozradil a nikdo nezradil jeho. V Olomouci se však vedení gestapa s osvobozujícím rozsudkem nemohlo smířit, takže byl opět zatčen a hrozil mu transport do Mauthausenu, tedy téměř jistá smrt. Tehdy jeho manželka zkusila poslední možnost: zjistila, kdo z vedení věznice je úplatný. Za rodinné šperky a peníze byl Gustav v listopadu 1944 propuštěn.
Domů se vrátil zesláblý s probělenými vlasy, ale hned začal znovu pomáhat všem potřebným.
BEZRUČŮV PŘÍTEL
Slavný zápasník měl přátele a obdivovatele nejen mezi sportovci. Jedním z nich byl Petr Bezruč. Na první pohled nesouměrná dvojice: řezník a básník. Ale také je možné říci - mistr zápasu a mistr slova. Frištenského těšily návštěvy slavného básníka, jehož dílo dávno znal, a Bezruč se cítil dobře u zápasníka coby výborného hostitele a vypravěče. V Litovli byl vždy po ruce soudek dobrého vína, sklenka slivovice a někdy se konalo i "bití štětináčů", neboli zabíjelo se "prašatko". Oba si často psali, ale Frištenský později komusi důvěřivě zapůjčil na dvě stovky Bezručových dopisů, které se už nikdy nepodařilo nalézt.
Bylo obdivuhodné, že i po skončení druhé světové války, kdy mu bylo hodně přes šedesát, vstupoval na zápasnickou žíněnku. Výtěžek z takových ukázek svého zápasnického umění věnoval často na dobročinné účely.
Vypomáhal vysloužilým zápasníkům, svým někdejším soupeřům, kteří byli nemocní nebo se dostali do nesnází. Ale doba se měnila a on se jí obtížně přizpůsoboval.V roce 1947 se objevily novinové články, které taková vystoupení kritizovaly a znevažovaly. Sovětský svaz byl naším vzorem i ve sportu a profesionálové v něm nemohli mít místo.
ZABRANÝ STATEK
Bránil se a vysvětloval: "Proč musím zápasit? Předně mě to udržuje ve formě a pak mě i těší, že si poradím i s mnohem mladšími protivníky. Za druhé musím vydělávat, abych mohl žít, a hlavně rozdávat.Veškerý svůj kapitál jsem uložil do nájmu statku v Lužicích. Za války mě Němci ze sudetského území vyhnali. Co nevzala s sebou německá armáda, pobrala ruská v domnění, že je to majetek německý." Statek si pronajal již ve dvacátých letech s bratrem Františkem, protože vyrostli na venkově a vždy tíhli k půdě. Na statku hospodařil bratr s rodinou a Gustav mu pomáhal tím, že do hospodářství investoval téměř všechny své zápasnické příjmy. Po válce tu chtěl znovu hospodařit, ale narážel na těžkosti. Proti se postavil místní národní výbor, pak s potvrzením váhal brněnský osidlovací úřad, třebaže Frištenského nájemní smlouva stále platila. Do vydrancovaného statku se mohl vrátit až začátkem roku 1946, kdy se správcem stal jeho synovec Antonín Chládek a on sem jen dojížděl. Když se přihlásil o náhradu válečných škod, vyřizování se protahovalo, takže si musel vypůjčit značnou částku na nákup dobytka, strojů a osiva. Nemohl však tušit, že začátkem padesátých let dojde ke kolektivizaci zemědělství a ze soukromého bude náhle státní statek. "Lužice byly mým hrobem," řekl později výstižně. Aby těžkostí nebylo málo, v roce 1947 mu nečekaně zemřela žena. A protože děti neměli, zůstal na všechny starosti úplně sám. Vypořádání za zabraný lužický statek proběhlo až v roce 1955. Malý důchod dostal teprve rok předtím. Do té doby žil s obavami z velkého a nedořešeného dluhu a prakticky bez jakéhokoliv stálého příjmu. Slabou náplastí mu bylo udělení titulu zasloužilého mistra sportu v roce 1956.Ve zdůvodnění se říká: Za vynikající výkony a mimořádné zásluhy o československou tělesnou výchovu a sport. Ocenění se dočkal trochu pozdě.
A nedlouho poté, 6. dubna 1957, slavný český zápasník v Litovli zemřel.
Jaký byl člověk? "Rozhodný, bystrý, s podnikavým duchem, který si dovedl se vším poradit," vzpomíná neteř Pavla Novotná. "Přející, dobrák od kosti, upřímný a čestný až moc. Řekl vždy a každému svůj názor a to mu často škodilo," dodává krátce a výstižně žena synovce Miroslava. "Jako kluka mě vždycky pověsil na kruhy, které měl zavěšené před vchodem do domu. Pak mě pustil, já začal křičet a on říkával: ,Jestli chceš být Frištenský,musíš se udržet!' Vzal jsem si jeho slova jako životní názor. Udržet se a nepadnout," doplňuje vnuk jeho bratra Františka.
SBÍRKA V DEPOZITÁŘI
Značně spletité jsou osudy vzácné sportovní sbírky Gustava Frištenského. On sám ji počátkem padesátých let několikrát nabízel tehdy vznikajícímu Muzeu tělesné výchovy a sportu, ale tenkrát nebyl zájem. Trofeje a písemná dokumentace se tak dostaly do muzea až po jeho smrti. Avšak přede dvěma lety byla poslední část expozice Tyršova muzea tělesné výchovy a sportu (patří pod Národní muzeum) v Praze na Újezdě uzavřena. Litovelská část Frištenského příbuzných začala s muzejníky jednat o vrácení pozůstalosti, případně o vytvoření dlouhodobé expozice GF v obnoveném litovelském muzeu, avšak k rozumné dohodě zatím nedošlo. Proto může veřejnost zhlédnout Frištenského trofeje (a nejen ty) pouze při občasných výstavách.

Převzato:
Břetislav Ditrych (Tištěný Reflex, 3.2. 2005)
reflex.cz

 



zdroj: youtube.com