Kjudo – cesta luku má ve východní Asii velice dlouhou historii. Na rozdíl od Evropy není spojena pouze s praktickým užitím luku v boji či při lovu. Luk – jeden z prvních vynalezených strojů – byl odedávna spojován s bohy a užíván při náboženských obřadech. V dávné Číně se podle počtu zásahů do terče namalovaného na posvátné skále během jarních slavností věštila budoucnost. Tento zvyk, který se do Japonska dostal v 5. – 6. století společně s mongolským způsobem držení tětivy palcem, dosud přežívá v některých šintoistických svatyních jako slavnost buša, kdy se podle počtu zásahů do velkého metrového terče věští to nejdůležitější pro následující zemědělský rok – budoucí úroda. Luk se také používá k zahánění zlých mocností na závěr divadelních představení kagura při šintoistických slavnostech. Obřadník tu vystoupí na pódium a lukem, podobným tomu, jaký si u nás vyrábí kluci při hraní na indiány (ovšem ze zeleného bambusu), symbolicky střílí na všechny čtyři světové strany a směrem k nebi i k zemi. Zajišťuje tak náležitý odstup zlých duchů pro příslušné období, kdy je třeba chránit čerstvě zasazenou rýži, sklizenou úrodu nebo domy před přílišnou vrstvou sněhu. Luk se používá samozřejmě i na císařském dvoře. Obřadní střílení se pořádá na počátku nového roku (tzv. yumi-hadžime) a rovněž se jím vítá nový člen císařské rodiny. 
 

Velice zvláštní obřad se odehrává při dokončení stavby významné budovy. Osoba, přísně vycvičená pro vedení tohoto obřadu, při něm přestřeluje vrchol střechy šípem zvaným hikime-kaburaya, který se od evropských i asijských šípů liší tím, že není zakončen ostrou špicí k propíchnutí nepřítele, ale groteskní bambulkou se čtyřmi otvory. Díky nim se šíp během letu ozývá pískavým zvukem, který dodává jinak tichému a soustředěnému obřadu vypouštění šípu zvláštní, dalo by se říci až magický, nádech. Tohoto šípu se ve válečných dobách používalo místo signální pistole k zahájení boje. Tehdy však byl vybaven i hrotem, takže byl nebezpečný. Jeho vypouštění mělo svá pravidla – nesměl jím být zasažen, natož zabit, velitel nepřátelského vojska.

Od obřadního použití jsme se tak dostali k luku jako zbrani používané ve válce a při lovu. Těžko říci, zda praktická funkce byla z vývojového hlediska podřízena funkci obřadní, ale spojení luku s nadpřirozenem a záležitostmi bohů z něj udělalo to, čím dnes fascinuje Japonce i mnohé Evropany. Kjúdó, dříve kjúdžucu, bylo v Japonsku odedávna nejprestižnějším z bojových umění a majitel luku se mezi samuraji těšil nejvyšší vážnosti. Dokonce tak zněl i jeho titul – yumitori – držitel luku. U lučištníků se hodnotila nejen přesnost zásahu, ale i síla luku. Vyjadřovala se počtem mužů potřebných k jeho natažení. O siláky, kteří jedním šípem prokláli i dva až tři nepřátelské bojovníky, se přetahovala nejmocnější knížata a síla jejich vojska se udávala mimo jiné právě počtem těchto výjimečných osobností. Lukostřelba se ve starém Japonsku zapisovala do historie válečnictví velice často. Tu se někomu podařilo jedním správně umístěným šípem potopit nepřátelskou loď, tu kdosi prostřelil ze hřbetu koně stojícího po břicho v moři vějíř, který se kýval na vzdálené lodi, a obrátil tak útočníky na zbabělý útěk. Uměním lukostřelby se na rozdíl od umění meče samurajové chlubili. Meč si nechávali jako tajnou zbraň pro případ, že by se nepřítel dostal příliš blízko. Že se nedochovala žádná zpráva o sestřelování jablka z něčí hlavy, je snad dáno tím, že jablka jsou v Japonsku až záležitostí novověku.
Z dávných a slavných válečných dob se dochovalo i několik sportovních disciplín, které kdysi sloužily pro výcvik bojovníků a dnes se často odehrávají v rámci slavností v areálech jednotlivých svatyň. Účastníci při nich nosí zdobný oděv z období Heian, takže i takovéto „sportovní“ události získávají nádech obřadu. Například při klání zvaném momote (sto rukou) se z účastníků vytvoří družstva, jejichž členové současně střílí na kruh ze slámy, zavěšený ve vzduchu. Sudí v dešti šípů sledují, kolik jich prolétlo kruhem, a družstva se střídají tak dlouho, dokud vzduchem neprolétne sto šípů. Současné střílení mnoha spolubojovníků bylo vynálezem japonských vojevůdců. Díky této taktice, vylepšené ještě o střílení ve dvou řadách, se kdysi podařilo odvrátit i jeden z nájezdů divokých mongolských tlup, tehdy již vybavených střelnými zbraněmi.

Vlastnit luk a umět s ním zacházet, to byla kdysi jedna z cest ke slávě. Kdo ale k těmto dvěma darům mohl ještě přidat vlastnictví a ovládání koně, nemusel se, obzvlášť v dlouhém období válek, bát o živobytí ani o čest. Umění střelby z koně bylo ceněno nade všechno ostatní, a proto se tomuto umění učili všichni synkové ze šlechtických rodin. Existovaly dokonce speciální konstrukce, kterými sloužící natřásali a simulovali tak pohyby běžícího oře. Tímto uměním bylo možné blýsknout se v boji či při kratochvíli zvané inu-oi-mono. Dnes již pouze na slavnostech, při nichž se pořádají střelecké soutěže, nebo spíše obřady, yabusame, dochované až z období Heian a Kamakura.

Soutěž inu-oi-mono by asi nijak nenadchla současné ochránce práv zvířat. Jednalo se totiž o disciplínu střelby z koně na běžícího psa. Cílem však nebylo psa zabít, ale dopadem tupého šípu zabránit jeho úniku z kruhu o obvodu cca 40 metrů. Soutěžilo současně několik družstev a porotci přičítali účinné zásahy jednotlivým družstvům podobně jako při výše zmíněném momote. Tato zábava byla jako nehumánní časem opuštěna. Střelba z koně se tak v současné době omezuje na yabusame, což je střílení na terče z tryskem běžícího koně. Jde opět o záležitost spíše obřadní než soutěžní, mimo jiné i proto, že cvičit střelbu z luku a zárověň vlastnit koně není v moderním Japonsku zrovna snadné, a soutěžících tak není mnoho. Ještě obtížnější než chovat koně je ale zasáhnout při této disciplíně terč. Střelec na koni je oděn do slavnostního historického hávu, před sebou má 200 metrů dlouhý koridor vymezený kůly, mezi nimiž jsou nataženy provazy, a po levé straně stojí v pravidelných intervalech tři až pět čtvercových terčů o straně 50 cm, vyrobených z cypřiškových prkýnek. Vystřelit první šíp není problém, ten je totiž možné k tětivě přiložit již před startem na místě zvaném baba. Další šípy je ale nutné přikládat za jízdy. Proto jsou také rozsochy šípů, zvané hazu, o něco hlubší než u normálních šípů. Čím více terčů borec během jednoho průjezdu rozstřelí na třísky, tím větší ohlas sklidí od přihlížejících. Úlomky se totiž posléze prodávají jako talismany pro celý zbytek roku.

Poslední významnou disciplínou, která se do dnešních dob zachovala pouze v náznaku a nepochází ze slavných válečnických dob, nýbrž z jejich konce, kdy se Japonskem potulovalo mnoho veteránů, kteří neměli do čeho píchnout, je svého času slavná a při mnoha rozhovorech přetřásaná tóšija. V roce 1185 se jeden ze slavných pěších lukostřelců dostavil k jakési bitvě tak říkajíc s křížkem po funuse a odešel, aniž by vykonal jediný hrdinský čin. Energii nashromážděnou pro čas bitvy se ale rozhodl nepromrhat v pitkách se šťastnějšími kolegy, nýbrž ji využil pro poznání hranic vlastních schopností. Pro další generace tím vyjádřil dodnes ceněnou a ve své čistotě ojedinělou charakteristiku japonské cesty luku. Střílení z japonského luku není soupeřením s ostatními, nýbrž pouze se sebou samým. Sedl si na jednu stranu 60 metrů dlouhé chodby, vedoucí podél tehdejšího chrámu Sandžú-san-gen-dó v Kjótu, a vyzkoušel, kolik šípů se mu dlouhým úzkým prostorem podaří prostřelit. O jeho výkonu se neví nic konkrétního, je ale významný tím, že byl první a založil mnohasetletou tradici. Poté, co byl chrám v roce 1251 obnoven a vznikla chodba dlouhá již 120 metrů, vysoká 5 a široká 2,2 metru, začali střelci soutěžit za přesně daných pravidel. Šlo o prostřelení celé chodby co největším počtem šípů za 24 hodin. Vytvořil se zcela originální způsob střelby včetně speciálních pomůcek, které toto střílení na výdrž vyžadovalo. Vzniklo několik škol a po celé zemi se stavěly konstrukce, velikostí odpovídající kjótskému Sandžú-san-gen-dó. Zpočátku šlo opravdu pouze o překonání sebe sama. Ten z borců, který nedokázal překonat předchozí rekord, končil na vedlejším hřbitůvku s vlastnoručně rozříznutým břichem. Později, když se počty vystřelených šípů začaly šplhat k několika tisícům, stalo se překonání rekordu (přesněji posunutí hranice lidských možností) otázkou prestiže pro jednotlivá knížectví a harakiri neúspěšných bylo zakázáno. Poslední rekord byl do chrámových knih zapsán roku 1686, kdy borec Wasa Óhačiró z knížectví Kišú prostřelil chodbou za 24 hodin 8133 šípů. Toto číslo není úplné. Započítáme-li i neúspěšné šípy, které skončily zabodnuté v podlaze či ve stropních trámech, kde je dosud možné obdivovat jejich kovové špičky, dostaneme se k číslu 13053. To znamená kadenci 9 šípů za minutu. Tímto rekordem se navíc kjúdó dostalo zpět ke své podstatě, kdy střelec nesoutěží s ostatními, ale pouze sám se sebou. Wasa totiž během střelby dostal křeč do levé ruky a hrozilo, že nebude moci svůj pokus dokončit. Tu k němu přistoupil jeden z přihlížejících, zručně dlaň nařízl, aby nahromaděná černá krev odtekla, a Wasa mohl pokračovat. Neznámý pak zmizel, ale mnozí v něm poznali předchozího držitele rekordu z konkurenčního knížectví. Dějiny soutěže tóšija skončily nerozhodně a čistota soutěžení se sebou samým byla zachována.

Vzpomínka na slavné klání ožívá v Kjótu každý rok 9. ledna při slavnosti dospívajících. Malebné jsou především krásně nalíčené a do slavnostních kimon s dlouhými rukávy oblečené slečny, postávající v pestrobarevných houfech před chrámem. Dnes se ale nestřílí na celých 120 metrů, protože luky používané moderními lučištníky jsou několikrát slabší. Střílí se na prostranství před chrámem na poloviční vzdálenost na terč o průměru 1,5 metru, zvaný ómato. Tato soutěž, zvaná en-teki, se nejvíce blíží pravidlům evropské lukostřelby, neboť body se počítají podle vzdálenosti zásahu od středu terče.

Kjúdó bylo jako důležitá součást výchovy mládeže ceněno i v období Meidži v 19. století. Stav ohrožení zažilo až těsně po druhé světové válce, kdy okupační síly zakázaly veškeré bojové sporty a organizace na jejich propagaci rozpustily. V té době dali hlavní představitelé jednolivých škol kjúda hlavy dohromady a vytvořili moderní způsob japonské lukostřelby, jakýsi souhrn základních pravidel, která jsou pro jednotlivé školy společná. Díky tomu, že nejsilnější vliv měla tehdy škola Ogasawara, která se specializuje na střelbu obřadní, zachovala si i moderní japonská lukostřelba především obřadní charakter. Za standard se proto považuje napínání luku přímo před tělem, tzv. šómen, zatímco přesnější napínání z boku (zůsob šamen), které umožňuje natahovat i silnější luky, je záležitostí spíše vedlejší, ponechané starším školám bojové lukostřelby, jako je například škola Heki.

V krátké historii japonské lukostřelby není možné nezmínit i novou kapitolu, která se začala psát v období Taišó, tedy na počátku 20. století. Tehdy totiž do Japonska na studijní pobyt přijel německý filozof Eugen Herrigel, seznámil se s jedním z předních učitelů lukostřelby Kenzó Awa a několik let pod jeho vedením studoval. Jako Evropanovi, který se seznamuje s japonskou filozofií, mu kjúdó učarovalo a viděl v něm vrcholné vyjádření japonského pojetí existence a vztahu ke světu, spojovaného se zenovým buddhizmem. Po návratu napsal knihu „Rytířské umění lukostřelby“ (1936), díky které se kjúdó dostalo do povědomí Evropanů ve spojení se zenovým pohledem na svět. Skutečnost, kterou mnozí Japonci ne zcela dobře chápou. Někteří moderní japonští lukostřelci se dokonce tomuto pojetí luku houževnatě brání a mnoho myšlenek, které jsou v knize zmiňovány jako projevy zenu, vysvětlují nepochopením učitelových poznámek, které musely být autorovi překládány do angličtiny. I snad nejslavnější scéna, kdy Herrigel, již notně ztrápený marnou snahou o pochopení podstaty lukostřelby, přišel sám za učitelem a ten mu ve zcela ztemnělém dódžu předvedl střelbu na terč, označený pouze doutnající vonnou tyčinkou, je popisována údajně na základě nepochopení senseiových náznaků. Když totiž Herrigel, zcela fascinován učitelovou dokonalostí, přinesl terč zasažený přesně do středu a nadšeně učiteli ukazoval, že druhý šíp čistě rozčísl svého předchůdce, učitel jen pokýval hlavou a odešel. Podle současného japonského výkladu ovšem svým odchodem nechtěl vyjádřit samozřejmost skvělého výkonu. Byl zahanben, neboť jako učitel zklamal. Soustřediv se pouze na chvilkový požitek z naprosto přesných zásahů, zapomněl na úctu k pomůckám a jednu si dokonce zničil. Správně by se měly dva šípy, které tvoří nerozlučnou dvojici a svými opačnými rotacemi symbolizují principy jin a jang, zabodnout vedle sebe ve vzdálenosti asi 10 centimetrů. I to je při standardní vzdálenosti 28 metrů a terči o průměru 32 cm přesnost obdivuhodná. Lze jí dosáhnout pouze dlouhým tréninkem a dokonalým soustředěním, naprostým odpoutáním se od problémů všedního života i touhy po zásahu.

Chůze po cestě japonského luku je zdlouhavá, plná odříkání a potlačování vlastního já, které nedočkavci neustává našeptávat a radit, jak si střelbu ulehčit a zajistit co nejvyšší procento úspěšnosti jinak než neustálým opakováním osmi základních fází výstřelu. Kdo ale dokáže pokušení a vlastní nedočkavosti odolat, bude odměněn dosažením stavu, kdy se vstupem do dódža zmizí všechny problémy, se kterými se musí ve všedním životě potýkat, a šípy budou samy létat kýženým směrem. Jednou se také stane, že člověk vstoupí do dódža, a když jej po vystřelení dvou šípů bude opouštět, uvědomí si, že vlastně vůbec neví, co se v době mezi vstupem a odchodem událo. Důkazem uplynulého času budou pouze dva šípy vězící vedle sebe v terči.


 

Převzato: článek od Václava Kučery 3.Dan KJÚDÓ
Zdroj: kjudo.cz