Výraz gladiátor je odvozen od názvu krátkého meče (gladius), s nímž gladiátoři za časů starověkého Říma často bojovali. Gladiátoři byli často otroci, váleční zajatci a odsouzení zločinci, existovali však i gladiátoři-profesionálové.
Jak se člověk mohl stát gladiátorem

Za ranných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky, kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1. století představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé, i synové z bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství a dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.
 
Druhy gladiátorů
Ve 3. a 2. století před n.l. byli gladiátoři vyzbrojeni jen kopím a oštěpem a chránili se velkým kulatým štítem a bronzovou přílbicí. V průběhu 1. st. př. n. l. se množství zbraní, štítů a přílbic rozšířilo. Jednotlivé typy gladiátorů pak byly nazývány podle druhu zbraní, které bojovníci používali – např. galové, thrákové, samnité, jelikož Římané zbraně pojmenovali podle národů., které proti Římu bojovaly. Většina gladiátorů se specializovala na jednu zbraň. Bylo také přesně určeno, která zbraň má bojovat proti jiné zbrani (např. murmillus bojoval téměř výhradně s thrákem atd.).

Samnita – nosil bohatě zdobené brnění skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný nebo čtvercový štít. Zbraní byl samnitovi meč, zřídka pak kopí. Tento typ gladiátora byl za císařství zrušen a nahrazen hoplomachem.

Thrák – nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp.

Hoplomachos – měl skvělou helmu s hledím, holenice, velký čtyřhranný štít a meč nebo kopí.

Murmillus – pravděpodobně byl vyzbrojen přilbou zdobenou rybou, velkým zaobleným štítem a krátkým mečem. Je ve velké míře shodný s gladiátorem, zvaným Gal.

Retiarius – nosil jen pancíř na paži s pevným štítem na rameni. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou.

Secutor – Hoplomachos specializovaný na boj s Retiariem; disponoval hladkou helmou, aby neposkytoval snadný terč na zachycení sítě.

Andabates – bojoval s helmou bez otvoru pro oči.

Dimachaerus – vyzbrojený dvěma dýkami, měl holenice a vypolštářovanou kazajku; nenosil helmu.

Eques – jezdec; bojoval kopím nebo mečem; chránil ho malý kulatý štít, náprsní pancíř a bandáže na ruce se zbraní.

Essedarius – gladiátor bojující na voze, který řídil vozataj; míval zbraně na dálku – luk a vrhací kopí, zblízka používal meč.

Laquerius – gladiátor podobný Retiariovi, strhával však nepřítele lasem a zbraní mu bylo kopí a dýka.

Sagittarius – lučištník.

Veles – gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp.

Gladiátorská škola

Většina gladiátorských škol byla v rukou soukromých majitelů, kteří školu vedli a zároveň gladiátory kupovali, prodávali a pronajímali. Výjimkou byly čtyři římské školy, které nevedli soukromí majitelé, ale císařští úředníci (nejvýznamnější z těchto římských škol byla ludus magnus). Ten, kdo přišel do gladiátorské školy (ať už k tomu byl odsouzený nebo vstoupil dobrovolně), stal se členem familia gladiatoria a tím se škole plně podřídil. Stal se majetkem lanisty, majitele školy a od té chvíle musel ve škole žít. Majitel školy určoval, kdo bude trénovat s jakou zbraní a pak jednotlivé nováčky přidělil speciálním trenérům (doctores – většinou vysloužilí gladiátoři vyššího věku), kteří své učně od té chvíle denně cvičili. Mezi gladiátory ve škole panovala rivalita, která se projevovala v ustálené hierarchii. Kdo přežil první zápas, směl si říkat veteranus. Nejlepší bojovníci dostali titul primus palus, druzí secundus palus atd. Majitel školy se o své gladiátory staral, jelikož pro něj byli zdrojem příjmů – snažil se zajistit jim vydatnou stravu a kvalitní zdravotní péči.
Společenské postavení

Římští občané stavěli gladiátory na nejnižší příčky společenského žebříčku, ale paradoxně jim zároveň projevovali respekt za jejich odvahu v aréně. Postoj vůči gladiátorům byl dvojznačný, jednalo se o směs pohrdání a obdivu. Gladiátoři byli většinou otroky a zločinci odsouzenými k smrti, ale také nositeli římských ctností - odvahy a síly. Díky svým vytrénovaným tělům byli považováni za vzory mužnosti a svůdce žen a mnozí z nich si pro boj v aréně záměrně zvolili erotizující jména, např. Eros nebo Narcissus. V Pompejích se také dochovalo několik nápisů na zdech, které svým nedosažitelným hrdinům arény napsaly zamilované dívky a ženy.

Smrt gladiátorů.
Souboj mohl pro gladiátora skončit pěti různými způsoby:

gladiátor zápas vyhrál a přežil
gladiátor byl zabit
byl poražen a přežil, ale byl následně davem a pořadatelem odsouzen k smrti
prohrál a dostal milost
souboj dopadl nerozhodně

Francouzský historik Georges Ville došel na základě zkoumání třiceti dvou zápasů z 1 st.n.l. k závěru, že bojovník vstupující do arény měl 10 % šanci, že zemře v boji. Ze sta gladiátorů tedy zemřelo při zápase vždy zhruba deset z nich. Kolik dalších ale prohrálo a bylo následně odsouzeno k smrti nelze zjistit. Pravděpodobnost přežití postupem času klesala, hry byly stále nemilosrdnější a ve 3 st. n.l. se průměrná šance na úmrtí v boji zvýšila na 25%. V samém závěru historie zápasů, v pátém století, už to bylo dokonce 50%. Většina gladiátorů umírala mezi dvacátým a třicátým rokem věku, kdy měli za sebou něco mezi pěti až čtyřiatřiceti zápasy. Existovaly samozřejmě i výjimky. Někteří gladiátoři zemřeli už při svém prvním souboji a jiní zase naopak bojovali ještě dlouho po čtyřicátém roku svého života. Jen málokterý z gladiátorů se dožil toho, že se buď vykoupil nebo byl propuštěn a mohl pak žít jako svobodný občan. Dnešní obecná představa je, že gladiátoři bojovali vždy až do úplné smrti. To ale platilo pouze v samých počátcích zápasů, kdy proti sobě bojovali jen zločinci. V pozdějších dobách, kdy boj probíhal ve specializovaných arénách, tomu tak už nebylo. Vycvičit špičkového gladiátora totiž bylo nesmírně nákladné a lidé si jednotlivé gladiátory oblíbili, dokonce na ně sázeli. Proto na život a na smrt bojovali pouze váleční zajatci a zločinci (zvaní noxii), zatímco špičkoví gladiátoři bojovali buď mezi sebou jen „na oko“, nebo proti noxiům.

Soukromým provozovatelem gladiátorské školy byl lanista. Obchod s gladiátory patřil mezi výnosnější zaměstnání, ale neměl žádnou společenskou prestiž - nemohl třeba vykonávat veřejný úřad.

Přestože se o gladiátory dobře pečovalo a měli dostatek jídla (především ječmenných jídel, která měla mít vliv na růst svalů - proto se gladiátorům říkalo posměšně žrouti ječmene), docházelo kvůli tvrdému režimu i trestům k zoufalým činům, kdy se gladiátoři nechávali probodnout nebo se sami zabíjeli. Výcvik začínal útočením proti kůlu nebo slaměné panně, pokračovalo se s dřevěným mečem a končilo se na pravých nebo dokonce přetížených zbraních.

Byli-li gladiátoři dobře vycvičeni, mohli se podrobit boji v aréně. Tyto boje byly zahajovány pompou - slavnostním vstupem gladiátorů do arény. Doprovod bojovníkům tvořili pozounéři, otroci nesoucí zbraně, jezdci a kapela. V úvodu her docházelo k nekrvavým (a neoblíbeným) soubojům takzvaných paegnariů (s biči a háky) a luzoriů (s dřevěnými nebo tupými zbraněmi). Poté nastoupili samotní gladiátoři. Jejich souboj mohl (nepočítáme - li smrt v boji) končit buď tím, že poražený gladiátor zvedl prst na znamení kapitulace, nebo tím, že soudce zadržoval ruku vítěze tak dlouho, než dal dav najevo své mínění. Přežil -li toto rozhodování, byl odveden zvláštní bránou, měl - li zemřít, poklekl před vítězem, sklonil hlavu a ten ho poté zabil jedinou ranou. Poté k poraženému přistoupil sluha převlečený za Charona, aby zasadil případnou poslední ránu z milosti a tělo pak bylo odneseno zvláštní branou. Vítěz byl odměněn palmovou větví nebo (ve východních provinciích) věncem z dubového listí. Po určitém počtu vyhraných soubojů dostal gladiátor dřevěný meč, což znamenalo propuštění na svobodu. Propuštěnci tohoto druhu se nazývali rudiariové. Někteří však odmítli odejít z řad gladiátorů a bojovali dál. Známe příklad jistého syrského gladiátora Flamma, který získal čtyři dřevěné meče a padl ve třiceti letech po osmatřiceti zápasech.

Ženy gladiátorky

S přibývající pestrostí her v průběhu času vystupovaly v arénách stále častěji i gladiátorky. Římané nazývali tyto ozbrojené ženy podle bojovného ženského kmene řecké mytologie amazonkami. Gladiátorky se mohly směle srovnávat se svými mužskými kolegy v povolání, pokud jde o odvahu, šikovnost a vytrvalost. Zápasy Amazonek sice nebyly v římských arénách pravidlem, nepředstavovaly však žádnou raritu. Víme to na základě dobových zobrazení, především ale z dochovaných protestů a posměšků rozhněvaných mužů, kteří se nemohli smířit s těmito, pro ně pohoršlivými, představeními. Teprve v roce 200 po Kristu zakázal císař Septimius Severus jednou pro vždy vystupování žen v aréně. Během jeho vlády se boje Amazonek rozšířily do té míry, že dokonce ani tento hrubý vojenský císař tomu už nemohl déle přihlížet.

Pozdrav gladiátorů

"Ave caesar, morituri te salutant" – Zdráv buď, Caesare, jdoucí na smrt Tě zdraví. Zdravili tak gladiátoři císaře? Ne! Ve skutečnosti se to stalo jen jednou a to ještě nebyli praví gladiátoři. Bojovat mezi sebou měla skupina zločinců pro pobavení císaře Claudia, oni ale nechtěli a tak císaře pozdravili. Ten svým strážím přikázal, aby zločince upálili a ti se tak raději pustili do boje. Souboj se císaři natolik zalíbil, že nakonec poslednímu přeživšímu daroval svobodu.

Literatura:
Gladiátoři, autor Fik Meijer, nakladatelství Aurora 2006.
Gladiátoři, autor Stephen Wisdom, nakladatelstvíOsprey Publishing 2001.

zdroj: wikipedie.org
           antika.avonet.cz